Černé na bílém
Těší mě!
Zírala jsem na ta dvě slova ještě pěknou řádku minut. Jak se v deníku mohlo objevit něco, co jsem nenapsala? To bylo vážně divné. Nemohla jsem tomu uvěřit. To, že jsem jiná, jsem věděla už dávno. Ale myslela jsem si, že blázen nejsem. Ty sny jsem považovala za noční můry. Ale vidět a prakticky být součástí něčeho, co je nemožné, se mi už bláznivé zdálo. Chtěla jsem deník zavřít a jít spát, ale než jsem stačila cokoliv udělat, další písmenka se začaly ukazovat jedno po druhé.
Drahá Mellanie,
Jsi jistě zvědavá, co se to právě teď děje. Chtěla bych se omluvit za ty děsivé sny, které jsi mýval, ať už jako malá, nebo ty, které se objevily nedávno. Muselo to být strašné. Znám to a omlouvám se. Musíš si myslet, že jsi blázen, ale věř, že nejsi. Protože jinak bych musela být blázen i já. A to nejsem. To vím. Teda doufám v to.
Nevěděla jsem co, mám dělat. A tak jsem popadla do ruky pero a napsala jsem: "Kdo jsi?"
Já jsem ty a ty jsi já... Ano. Hodně tomu rozumím.
Co?!
Dobrá takže tohle vysvětlení ti asi nic neříká. Začnu tedy tím, že se přestavím. Jmenuji se Mellanie Silence. Žila jsem v krásném domě na okraji malé vesnice v horách, jako 2. dcera mé matky a otce. Dnes je ze mě uprchlík. Nemám moc přátel, kteří by byli ochotni riskovat svůj život kvůli mně. Nemám moc prostředků, proto abych mohla zabránit tomu, co se blíží. A proto Tě žádám o pomoc. Jsem v nebezpe…. Ať už to psal kdokoli, musel náhle přestat. To bylo podle písma viditelné.
Mellanie?? Napsala jsem rychle. Ani jsem si neuvědomovala, co právě dělám. Prostě jsem to napsala. Ani nevím, co jsem čekala. Ale nikdo už mi neodpověděl. Byla jsem celá nesvá, protože ať se dělo cokoli, ta dívka byla v nebezpečí, pokud existovala. Žádala mě o pomoc, ale já nevěděla jak. Nevěděla jsem, co se to stalo. Tak co mám tedy dělat? Tahle otázka mě ještě dlouho pronásledovala.
Celou noc jsem zírala do deníku a čekala. Nevěděla jsem na co, ale čekala jsem. Asi jsem si představovala, že se něco stane. Nestalo. Stále jsem si opakovala tu jednu jedinou větu. "Já jsem ty a ty jsi já." Cože? To musela být nějaká hloupost. Já jsem přece já a ne nikdo jiný. Nebo
ne?
Po probuzení jsem šáhla vedle sebe. Nebyl tam. Tak to byl přeci jen sen. Bláznivý sen o nějakém deníku a divné holce jménem Mellanie.
Stále jsem na to myslela, ale musela jsem vyrazit do školy. Vzala jsem tašku a naházela do ní všechno, co jsem potřebovala, ještě mi však unikala učebnice dějepisu. Nemohla jsem ji najít, až jsem uviděla válet se něco pod postelí. No jistě. Zvedla jsem ji, ale nebyla to učebnice, byl to ten deník. Ten zvláštní deník a v něm ukrytá tajemství cizí dívky. Stála jsem tam jak přikovaná. Takže z mého podivného snu se stala skutečnost? Nebo stále ještě spím krásný nerušeným spánkem a tohle je jen sen?
Do školy jsem vyrazila o půl hodiny později než obvykle. Ani jsem nestačila ten deník otevřít, prostě jsem ho hodila do tašky a vyrazila ven. Poslední autobus mi ujel a tak jsem to vzala zkratkou přes park. Naštěstí jsem to stihla včas. Zrovna zazvonilo, když jsem usedla do své lavice.
Hodiny ve škole ubíhaly nehorázně pomalu. Seděla jsem tam a přemýšlela nad tím, co se to včera večer i dnes ráno stalo. Profesory jsem vůbec nevnímala, ještě, že už tak prokletá škola končila. Už jen zítra a pak budu moci být sama. Dva měsíce bez těch povrchní a otravných holek, které zajímá jen oblečení, manikúra, pedikúra a kadeřník. A samozřejmě boty, na ty jsem zapomněla. Bylo mi z nich špatně. Nikdy jsem je nechápala, tak jak ony nechápaly mě.
Taky jsem byla ráda, že nemusím jezdit na rodinné dovolené, protože válení u moře a nakupování nebylo pro mě. A myslím, že nikdy nebude. Rodiče se sestrou zmizí na měsíc do Řecka a já budu mít celý dům pro sebe. Milovala jsem ticho v našem domě, když tam nikdo nebyl. Tu pohodu a klid.
Když jsem byla mladší, posílali mě naši k babičce. Poslední dva roky už ne. Babička říká, že jsem hodná, ale že už se o mě nedokáže postarat. Ale vím, že mě má ráda. Vždycky mi na narozeniny posílá marcipánové pavouky. Mám ji ráda.
Takže budu měsíc sama doma. Aspoň se budu moci věnovat svému novému deníku. Zjistit, co se to fakt děje. Dokázat to, že zas takový blázen nejsem, nebo se přesvědčím o opaku a půjdu do léčebny dobrovolně.
Když jsem si vzpomněla na deník, hned jsem ho vytáhla a zkoumala, zda o sobě Mellanie nedala nějakou zprávu. Nedala. Docela jsem se o ni bála, protože jestli to, co se právě dělo, byla pravda, tak bylo ve velkém nebezpečí. Nevím, jestli je to normální, ale měla jsem pocit, že to všechno nebyl jen sen, že se to prostě děje. Přece jenom měla jsem to černé na bílém.
Zazvonilo. Lekla jsem se a málem upustila drahocennou knihu na zem. Zvedla jsem se, sbalila si věci, prokličkovala mezi "spolužáky" a vydala se domů. Cestou jsem přemýšlela, že bych zašla na místní hřbitov, kam jsem chodila velmi často. Byla tam opuštěná hrobka úplně vzadu za stromy. Skoro nikdo tam nechodil. Líbilo se mi tam. Byl tam klid. Měla jsem tam svůj druhý domov.
Ale rozhodla jsem se jít radši rovnou domů, protože se zatahovalo a zmoknout jsem nechtěla. Měla jsem ráda déšť, ale dnes byla zima. Cesta mi trvala méně než obvykle. Ani jsem se tomu nedivila. Chtěla jsem zjistit tajemství deníku.
Doma to vypadalo strašně. Probíhaly velké přípravy na cestu. Matka balila, otec zajišťoval poslední úpravy ve firmě, než odletí pryč a sestra, no sestra byla u její nejlepší kamarádky. Loučila se s ní. Úplně to vidím, slzy a sliby o tom, že si napíší, pošlou dopis a zavolají si. Brr. Matka začala zmatkovat, a proto jsem se radši zamkla u sebe v pokoji a sedla si ke svému stolu se zrcadlem.
Vzala jsem pero a psala:
Drahá Mellanie,
Co se stalo? Kam jsi tak náhle zmizela?? Co se to děje? Psala jsi, že jsi v nebezpečí. V jakém? Kdo tě nutí utíkat? Koho se tak bojíš?
To ty jsi ta dívka z mých snů?
Co se to tu vlastně děje?
Dopsala jsem poslední slovo a ještě jednou si to celé přečetla. Zdálo se mi to všechno jako sen.
Odpověď nepřicházela. Už jsem si myslela, že jsem si to všechno vymyslela.
Zrovna když jsem chtěla deník zavřít, ozvala se.
Promiň.
Jsem neustále na cestách. Musím se schovávat, kde se dá. Hory znám jako nikdo jiný, ale i tak je to těžké. Říkám si, že jsem jenom měla utíkat na druhou stran, k moři a ne do hor. Ale oni jsou stejně všude. Ptáš se kdo? Obyvatele mojí vesnice a i dalších. Dokonce moje vlastní rodina se proti mně obrátila zády. Byla jsem totiž obviněna z čarodějnictví. A ani rodiče mi nevěřili. Jsem první 16-ti leté děvče, které má být upáleno. Nemohu tomu uvěřit. Já si to nevybrala.
Nemohu za to, co vidím. Za ty příšerné zvěsti o konci svět. Sny o úplném zániku všeho známého i neznámého. Všeho co kdy existovalo.
A ano to já jsem ta dívka, z tvých snů, která se tě snažila žádat o pomoc, ale myslím, že tenhle způsob je mnohem lepší. Je mi líto, že jsem z tebe udělala blázna a to nejen v očích tvých blízkých, ale i v tvých.
Čarodějnice? Dívka ze snů? Musí být vážně divná.
Nebo já?
Žádáš mě o pomoc. Ale jak já ti můžu pomoc, když vlastně ani nevím, jestli existuješ?
Co to píšu? Přemýšlela jsem nad tím vůbec? No asi ne.
Nemůžeš vědět, jestli existuji stejně, jako já nevím, že existuješ ty. Nic není jisté. Vše může být jen iluzí, pouhým snem. Ale i tak vše může být i realitou. Takže mi teď milá Mellie pověz: Co je realita a co je jen sen?
Nevím. Jednoduchá odpověď. Myslím, že až moc. Ale to, co napsala ona, byla hluboká myšlenka.
Opravdu jsem netušila, co je jen sen a co ne. Jak jsem mohla vědět, že nemám jen sen o tom, že žiju.
Víš žít je těžké, nauč se snášet rány osudu, život Ti pak nepřijde tak krutý. Moudrá to dívka. Vážně jí je jen 16? Nezdála se stejně stará jako já. Ale pokud bych se měla naučit přijímat to, co mi život nabízí, tak jak mi to ona radí, proč se tedy ona neřídí vlastními radami a utíká?
Píšeš krásná a chytrá slova, ale sama se jimi neřídíš. Mně budeš radit? Vždyť tobě osud připravil hranici, ale ty jsi utekla. Byla jsem na ni asi tvrdá, ale byla to pravda. Jak mi může napsat, abych přijala osud, ale ona sama ho přijmout nedokázala.
Nemáš pravdu. To lidé mi připravili hranici a osud mi vložil do mého příběhu Sebastiana a s ním i Tebe.
Koho?
Sebastian je čaroděj a umí cestovat mezi realitami, tak jak to jednou budu umět i já i ty. To on ti doručil můj deník, aby si mi mohla pomoci, pokud se tak rozhodneš. To on tě připraví a naučí tě používat svoji moc. Přijmeš tedy svůj osud?
Nic jsem nenapsala. Prostě jsem držela pero v ruce a přemýšlela. Přemýšlela jsem o všem, co se za poslední dva dny stalo. Procházela si slovo od slova v deníku, který jsem právě držela v ruce.
Mellanie?
Napsala to velmi naléhavě.
Ano? Odpověděla jsem. Věděla jsem, co po mě chce, ale nemohla jsem se rozhodnout.
Pomůžeš mi zabránit zániku mé Země? A zachráníš mě před pekelnými plameny?
Váhala jsem. Nevěděla jsem, co napsat. Měla jsem jen dvě možnosti. Mohla jsem vzít deník, zahodit ho a už si na něj nikdy nevzpomenout. Zapomenout na dívku, která se mi tak podobala a přitom byla tak odlišná. V obličeji byla stejná, ale vlasy měla jiné. Takové blond a kratší. To bylo jediné, co jsem si pamatovala ze snu. Určitě byla odvážnější než já. Neschovávala se před tím, co viděla. Protože já ano. Já svoje sny potlačovala.
Já se jim nechtěla postavit, bylo to tak děsivé. Nebo na vše zapomenout.
Věděla jsem však, že kdybych ji žádala o pomoc já, neváhala by. Jednoznačně by napsala ano.
Pomohla by mi. Zachránila by mě.
Zachovala by se správně jako nesobecký člověk. A přesně tohle jsem musela udělat i já. Postavit se vlastnímu strachu. Překonat se. Zachránit ji.
Vzala jsem do ruky pero a rozhodla se.
Mellanie, pomůžu Ti. Udělám to, co bude v mých silách. Ale budeš mi muset trochu pomoct, nejsem zrovna mistr v zachraňování nevinných. A opravdu nemám tušení, jak ti budu moc pomoct.
Udělala jsem to. Udělala jsem rozhodnutí a to mi změnilo život. Zavázala jsem se záhadné dívce, která mě požádala o pomoc. Byl to první člověk, který se mi nesmál anebo se mi vyhýbal. Neměla nikoho kromě mě a já měla také jen ji. Svěřila svůj život do mých rukou. Věřila mi. A to samé jsem udělala i já.
Děkuji a nemusíš mít strach. Sebastian ti ukáže to, co se v tobě skrývá.
Další naprosto senzační kapitola. Žasnu nad tím, co dokážeš vymyslet a jak to umíš krásě podat čtenářovi. Máš můj neskonalý obdiv, to mi věř!
A moc prosím, rychle pokračuj v psaní!
)