close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Předmluva

22. července 2010 v 18:43 | Mellanie |  Life between heaven and hell
Jsem jiná a vždy jsem byla.
Jmenuji se Mellanie Noise. Je mi 17 let a bydlím na okraji Londýna s rodiči a starší sestrou. Měřím 165 cm, mám dlouhé červené vlasy a hnědé oči. Za moji oblíbenou barvu považuji jednoznačně černou. Od svojí rodiny se liším nejen vzhledem, ale i chováním a stylem života. Jak už jsem psala, vždy jsem byla jiná. Už od mala jsem vyhledávala temné kouty, koukala na horory a vyhledávala nebezpečí. Skákala jsem z prolézaček v nedalekém parku, zavírala se do košů na prádlo či seděla na parapetu okna ve druhém podlaží našeho domu, což mi zůstalo dodnes. Rodiče si mysleli, že jsem jen hravé dítě. OMYL!!!

Do Londýna se moje rodiče přistěhovali po svatbě. Hned na to se jim narodila má sestra Catharina. Úplný opak mě. Je o rok starší. Je vysoká, asi 175 cm, má dlouhé kudrnaté blond vlasy a modré oči. Její pokoj září pastelovými barvami, stejně jako ona sama. Je velmi podobná matce.

Náš dům pochází z 18. Století. Je velký, ale útulný. Má 2 poschodí. V přízemí se rozkládá velký obývací pokoj, kuchyň a jídelna. V prvním podlaží "bydlí" naši. A v druhém žiji já a má sestra. Pokoje máme hned vedle sebe, ale dělí nás i koupelna, ne jen tenká zeď.  Koupelnu obývá hlavně Catharina. Je posedlá svým vzhledem, tím jak působí na lidi kolem. Je velmi oblíbená a má spousty kamarádek, které vodí k nám domů. Já jsem jim pouze pro smích, ale časem si zvyknete, že se vám každý směje nebo se vás bojí a vyhýbá se vám.

Můj pokoj vypadá spíš, jak ho jednou nazvala moje sestra "svatině satana".  Neřekla bych. Bílé stěny polepené černými a červenými útržky tapet, které jsem našla na půdě starého domu mých prarodičů, nebo které jsem si koupila. Černé povlečení a červeno-černý koberec. Slabé světlo, které svítí téměř 24 hodin denně, protože mám pouze malé arkádové okénko, které je po většinu času zatažené. Nemám moc ráda slunce. V mém pokoji je postel, stolek, židle, počítač a malý starožitný stolek se zrcadlem. Pokoj je malý oproti všem místnostním v domě. Dříve byl součástí koupelny, ale po mém narození mi z něj rodiče udělali malý pokoj. Jak jsem stárla chtěli ho zvětši ale já nechtěla. Mám ráda svůj pokoj s plakátem "Do not entry" na dveřích a s krvavým optiskem ruky na klice.

V této jedné místnosti je celý můj život. Prakticky by se vešel do několika krabic, které by obsahovaly moje deníky. Je až směšné, že všechen můj majetek se vztahuje pouze na vzpomínky, napsané a namalované v pomačkaném deníku s mým jménem. Od té doby co jsem se naučila psát a matka mi koupila první deníček, takový ten s barbie na obale, jsem začala sepisovat moje myšlenky, zážitky a životní osudy. Po čase jsem je začala přepisovat a tak si připomněla moje dětství a děsivé zážitky z něj.

Už jako malá jsem mývala děsivé sny o umírající dívce. Chodila jsem proto za psychologem, kam už docházím 10 let. Ale vůbec mi to nepomáhá. Trpím poruchami spánku a depresemi. Matka má pocit, že se to prostě nějak vyřeší. Postupem času, jak jsem stárla, se ty sny začaly ztrácet. A pak zmizely. Byla jsem za to ráda, ale nikdy jsem se z nich pořádně nevzpamatovala. Byla jsem tichá a samostatná. A mnohem častěji jsem myslela na smrt. Na to co je po ní. Na to kam odejde ta dívka, která mě žádala o pomoc.

V 11 letech jsem nastoupila na Viktoriánskou střední školu. V lavici jsem seděla a stále sedím sama. Nikdo se mnou nemluví, buď si ze mě utahují, nebo se mě bojí. Vždy když jsem šla domů házeli po mě kameny a křičeli, že jsem čarodějnice. V té době jsem ještě netušila, že nejsou tak daleko od pravdy. Postupem času jsem se mnohem víc uzavřela do sebe a přestala komunikovat s okolím. Také proč bych se měla bavit s lidmi, se kterými nemám nic společného?

Všichni si na to zvykli i rodiče. Ti se prostě zaměřili na mojí sestru a mě si nevšímali. Bylo to tak pro všechny lepší. Všichni si myslí, že jsem blázen, ale matka mě nechce dát do psychiatrické léčebny. Prý by mi to podlomilo již tak narušené psychické zdraví. Mylsím, že hlavním důvodem je pýcha. Musí dokázat, že své dítě si umí vychovat sama. Ano jsem podivná bláznivá dcera bohatého váženého podnikatele a jeho ženy. Nemohla mě zavřít do cvokárny.

A před rokem se zase začaly objevovat ty děsivé sny. Tentokrát jsem to sdělila pouze svému deníčku. Bylo to asi měsíc před mými 16 narozeninami. Tehdy jsem byla hodně vyděšená. Mrtvá dívka, která vypadala jako já, byla naháněna někým, kdo ji chtěl zabít. Cítila se sama a měla strach. Ten byl nejhorší. Já cítila její strach. Říkala, že se něco blíží a že to nemůže zastavit. Rozhodně ne sama. Snažila jsem se neusnout, ale nešlo to, vždy jsem podlehla a ráno se budila celá zpocená a strachem bez sebe. Vždy když se mi snažila něco říct, probudila jsem se.

V den mých narozenin mi naši poblahopřáli a dali dárky. Žádná velká oslava s dortem a přáteli, protože kamarády, se kterými bych je oslavila nemám. Večer jsem dopisovala poslední stránku svého deníku a přemýšlela na tím, že budu potřebovat nový, někdo zazvonil. Šla jsem otevřít. Nikdo nikde, jen na zemi byl položený balík s nápisem: M. Noise. Vzala jsem ho a zamkla se v pokoji. V balíku jsem našla malý deník. Na obálce bylo zlatým tučným písmem vyryto: Life betweet heaven and hell. Převracela jsem ho v rukách a pak ho otevřela.

Milá Mellanie,

Přeji všechno nejlepší k narozeninám. Už je ti 16 a to je významný věk. Přeji ti hodně úspěchu při hledání tvé podstaty. Určitě na konci příběhu zjistíš, kdo jsi. S knihou nakládej velmi opatrně je to tvůj nový deník. Tvůj nový život.

S přáním klidné noci S.N.

Na první stránku někdo napsal přání k mým narozeninám? Nějaký S.N. Kdo je S.N.? A proč mi posílá nový deník? Co se to vůbec děje?

Nové zážitky a starý popsaný deník. Co teď? Vzala jsem si tedy ten nový a začala jsem. Otočila jsem na další stránku a napsala jsem:

Drahý deníčku,
nějakým záhadným kouzlem jsem tě dostala a tak tě musím plně využít. Mé jméno je Mellanie Noise.

Chtěla jsem pokračovat dál. Ale najednou se pod tím, co jsem napsala objevilo něco zvláštního. Něco co jsem doopravdy nečekala.

Ten večer byl velmi zvláštní. Po napsání prvních řádků do deníku se vše změnilo. S tím novým deníkem jsem začala žít zcela jiný život.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kikušák Kikušák | 22. července 2010 v 19:31 | Reagovat

Slova mi došla,dech se skoro zastavil, a uz dopredu lituju svejch nehtu, ktery budou brzo okousany netrpelivosti a napetim. Musis napsat dalsi kapitolu a to rychle! Jinak Ti prisaham, draha pritelkyne, ze umru! ;-) :) Byla to nádhera, od začátku až do konce, úplně mě to uchvátilo a budu ti vděčná za každou novou kapitolu. <3 :-* :) Děkuji předem, a skládám Ti obrovskou poklonu... opravdu klobouk dolů! ;-) :-)

2 Mellie Mellie | E-mail | Web | 22. července 2010 v 19:33 | Reagovat

[1]: Moc děkuji, ale zas tak dobrý to není..

3 Kikušák Kikušák | 22. července 2010 v 19:38 | Reagovat

Hele nech toho, jo?! Je to nádherný a dokonale senzační! A tvrď si co chceš, můj názor mi nevezmeš! :-P ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama