close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

2. kapitola

29. září 2010 v 0:26 | Mellanie |  Life between heaven and hell
Sebastian

Zazvonil budík, ukazoval 7:00. Ráno. Zase ráno, pomyslela jsem si.
Člověku se nechce z postele tak brzo, obzvlášť když je víkend a ještě k tomu prázdniny, ale dělala jsem to pro sebe.

Dneska naši odjížděli i s mojí úžasnou sestrou. Užijí si nádherný měsíc slunce a pohody. Musela jsem se pousmát při pomyšlení na to, kdo si tento úžasný měsíc užije víc, jestli já nebo má sestra.

Nasoukala jsem se do oblečení, učesala a šla do kuchyně.

"Dobré ráno" zívla jsem.

Matka připravovala snídani a otec luštil noviny. Už dávno si měl koupit brýle, ale říkal, že v nich vypadá jak slaboch.

Snídaně probíhala velmi poklidně. Matka se ujišťovala, že to ten měsíc bez její přítomnosti přežije. V 9 hodin nastoupili všichni do taxíku a já za nimi zabouchla dveře.

"Konečně doma" řekla jsem si. Už taky bylo na čase. Vyběhla jsem po schodech do pokoje, natáhla se po deníku a otevřela jej. Byl tam vzkaz:

Drahá Mellanie, děkuji Ti za důvěru. Jsem ráda, že jsem našla někoho, kdo mi pomůže na mojí cestě. Ovšem je mi líto drahá přítelkyně, tato komunikace mi zabírá mnoho času a bereme mi příliš energie, proto se teď nějaký čas neozvu, ale nezoufej. Svěřuji tě do rukou velmi sympatického čaroděje, který tě naučí vše potřebné pro to, aby si mi mohla pomoci.

Přečetla jsem si to ještě jednou. Pro jistotu. Takže mám čekat na nějakého pošuka, který mě bude učit. No fajne.

Celý den jsem proseděla s knížkou v klíně na parapetu okna v pokoji. Byla jsem tak začtená, že jsem se divila tomu, že slyším zvonek u dveří. Koukla jsem na hodiny. Bylo přesně sedm hodin. Sešla jsem dolů a otevřela dveře. Vůbec jsem nepomýšlela na to, kdo za nimi může být, prostě jsem je otevřela.

V tu chvíli jsem hleděla na hruď nějakému cizinci. Poodstoupila jsem a pohledem ho shlédla od hlavy až k patě a ještě jednou. Byl neuvěřitelně vysoký. Pod černým kabátem se rýsovaly svaly tak dokonalé, až jsem musela zatajit dech. I jeho tvář připomínala boha. Černé vlasy mu padaly do temně hnědých očí. Byl dokonalý. A já tu stála, tak malá a to do slova.

"Dobrý den jmenuji se Sebastian, Mell Ti o mě určitě řekla". S těmito slovy mě zatlačil zpátky do domu. Sundal si kabát, hodil ho přes opěradlo křesla v obývacím pokoji a otočil se.

"Dneska už je na učení moc pozdě takže až se vyspím tak začneme. Doufám, že to nebude trvat dlouho." řekl.

"No ale já…" Ani jsem to nestačila doříct a už mě zarazil.

"Buď hodná, zavři tu svou pusinku a jdi spát" Otočil se a pustil si televizi. Nevěřila jsem svým očím a ani uším. Uraženě jsem odkráčela do pokoje a práskla dveřmi. Vzala sem deník a neúhlednými velkými písmeny jsem napsala:

CO TO JE ZA AROGANTNÍHO MAGORA, CO SEDÍ U MĚ DOMA NA GAUČI??????!!!!!!!!!!!!

Asi jsem použila až moc otazníků a vykřičníků, ale bylo mi to jedno. Musela jsem to naštvanost za sebe shodit. Nějak se uklidnit. Vzala jsem si bundu a starý deník, seběhla dolů a vyrazila ze dveří, když v tom mě něco stáhlo zpátky do domu a odhodilo ke zdi. Cítila jsem prudkou bolest v zádech.

"Jsi normální? Kam jsi chtěla jít. Hra začala. Teď už si nemůžeš chodit, kdy chceš a kam chceš. Oni tě můžou zabít." Díval se na mě a čekal.

V hlavě se mi rojilo přespříliš otázek, než abych mohla nějakou vyslovit. Měla jsem tam zmatek. Nemohla jsem přemýšlet prostě nic.

"Co?" vypadlo ze mě.

"Myslíš si, že můžeš pomáhat někomu, jako je Mell a přitom se vyhnout se následkům? Teď už nejsi volná. Tvé rozhodnutí má následky. I v této realitě jsou lidé, kteří se snaží zabít Mell, protože je čarodějnice, která dokáže zachránit svět. A dokud se neumíš bránit, nikam nepůjdeš. Nikam je ti to jasné?" Při poslední větě na mě málem křičel.

Otočil se ke mně zády a já se cítila jako malá holka, která právě něco rozbila. Cítila jsem jeho hněv a cítila se ještě menší, než kdy předtím, protože jsem seděla na zemi přilepená na zdi a on se nade mnou tyčil jako nějaký mrakodrap. V jednu chvíli jsem měla pocit, že se jeho oči proměnily v dvě žhnoucí koule, které mě upálí za živa.

Otočil se zase zpátky ke mně a pomohl mi vstát. Zkontroloval škody způsobené na mém těle. Když se ujistil, že jsem v pořádku nechal mě stát tam, kde jsem byla a odešel zpátky do obývacího pokoje. Se slzami v očích jsem zůstala stát na místě a přemítala o tom, co se to stalo. O tom, co se právě teď děje a přestala jsem vnímat okolí. Všechno mi splývalo a já se ponořila do černého oceánu apatičnosti.

Běžela jsem, nevěděla jsem kam. Jen jsem musela pryč. Nohy mě bolely a únavou jsem ani neviděla na cestu. Byla tma a já se snažila uniknout nejen těm krokům, co jsem slyšela za sebou, ale i tomu místu a hlavně tomu děsivému pocitu. Pocitu prázdnoty. Nic jsem necítila, jen jsem utíkala. Nebyla jsem však dost rychlá na to, abych unikla. Byla jsem lapena do sítí a nemohla jsem se pohnout. Kdosi se mě dotkl a já začala křičet a kopat kolem sebe. Musela jsem pryč. A to hned. Musela jsem se odsaď dostat. Jinak bych zemřela. Poprvé jsem pocítila strach. Ale takový jako nikdy. Byla jsem vyděšená k smrti. Nevěděla jsem co je lepší jestli uniknou se vzpomínkou na tento okamžik nebo zemřít.

"Hej!! Holka probuď se! No tak." ten hlas v pozadí jsem poznávala, ale nemohla jsem si vybavit odkud jej znám. Byl tak blízko a přitom tak daleko.

Najednou jsem cítila vodu. Studenou vodu. Rozlévala se po celém mém těle jako blažený pocit vysvobození. V tu ránu jsem procitla. Seděla jsem na posteli a Sebastianovy ruce svíraly moje ramena.

"Uklidni se. Jsi už v bezpečí. Hlavně klid. Nikdo Ti už neublíží." Dívala jsem se do jeho očí a neuvědomovala si, že stálé ještě křičím.

Zatřásl se mnou a mé dlaně umlčely moje ústa. Civěla jsem na něj. Mluvil ke mně jako k malému dítěti. Jako by se nic z toho předtím nestalo. Vrhla jsem se mu do náruče. Hledala jsem nějakou oporu a on byl prostě nejblíže. Ani jsem si to neuvědomovala. Prostě jsem to udělala.

"Jak se cítíš?" Odtrhl mě od sebe.

"Jsi v pořádku?" Ta otázka ve vzduchu visela ještě hodně dlouho. Uběhlo asi 10 minut, než jsem přikývla. Vstal a poodešel ode mě.

"Co se to ksakru děje?" Byla jsem vyděšená a zároveň naštvaná, protože všechny moje věci i má postel byly mokré. Bylo mi špatně, ale byla jsem unavená. A co hlavně tak jsem byl zmatená. Nevěděla jsem, co se stalo. Vůbec nic.

"Prvně se budu ptát já pak ty. Jasné?" řekl to tak povýšeně, že jsem na něj zase chtěla křičet, ale bohužel jsem nebyla dost rychlá na to, to uskutečnit.

"Takže co se ti zdálo? Popiš mi přesně do detailu, každý krok co jsi udělala, vše co jsi viděla a slyšela."

Musela jsem, hodně dlouho přemýšlet nad tou noční můrou. Vrátit se zpátky, prožít ji znova, abych si na vše vzpomněla. Řekla jsem mu všechno. Do posledního okamžiku než jsem se probudila. Popsala každičký detail, byť už jsem na to nechtěla myslet.

A pak už jsem jen čekala. Chtěla jsem se zeptat, co se stalo, ale bála jsem se.

"Doufám, že jsi v pohodě." Kývla jsem, že ano. "No…"pokračoval" Na to, že jsi byla mimo celé dva dny tak i vypadáš dobře. Měla bys ale něco sníst, než mi tady zase omdlíš. Převleč se a přijď dolů." Tímto ukončil naši konverzaci a odešel.

Dávala jsem do pořádku pokoj a přemýšlela. Byla jsem mimo dva dny?? Co? To není možné.

Sedla jsem si ke stolku a vzala deník. Jak zvláštní. Mellanie napsal jen dvě slova:
Ahh Sebastian.

Nechápala jsem to. Nechápala jsem už vůbec nic. Někdo mě chce zabít, protože se snažím někomu pomoct. A kdybych z toho chtěla vycouvat tak nemůžu. Není cesty zpět tak to bylo. Bylo to jako začarovaný kruh. Nemohla jsem ani tam ani nikam jinam. To už i na mě bylo moc.

Sebastian se nacházel v kuchyni a něco tam dělal. Zůstala jsem stát jako opařená a nemohla jsem přestat na něj zírat. On vařil. Nebo spíš se o to pokoušel. Sedla jsem si ke stolu a čekala. Postavil přede mě talíř s neurčitou hmotou, kterou sundal z pánve. Vzala jsem to s odporem do úst, ale nebylo to tak špatné. Přisedl si ke mně a začal mluvit něco o tom, že ode dneška nesmím nikam sama a tak. Moc jsem ho nevnímala. Na to jsem byla až příliš unavená.

Domluvil zároveň s tím, jak jsem dojedla. Vstal od stolu a odnesl můj talíř do dřezu.

"Rozumíš?" No v celku i jo… Ale jak mu to říct.

"Chápu, že jsem v nebezpečí, ale lidé si těžko budou zvykat na to, že se mnou stále chodí nějaký dvou metrový chlap, který vypadá, jak kdyby utekl z blázince." S těmito slovy jsem se odebrala do pokoje.

Byl už večer. Ráno měla nastat výuka čehosi … Vlastně jsem ani netušila, jak se tomu říká. Věděla jsem, že ven nemůžu, protože by mě nepustil. Cítila jsem se jako bych byla v kleci. Sedla jsem si na okno a dívala se na potemnělou ulici, na které nikdo nebyl. Chybělo mi to. Chyběla mi noc. Chtěla jsem jít ven, na hřbitov, do té staré hrobky a psát si do deníku jako za starých časů a
zapomenout na všechno okolo.

Seděla jsem tam asi dvě hodiny a rozmýšlela se. Udělat to, neudělat to. Rozhodla jsem se, neměla jsem co ztratit. Otevřela jsem okno a pomalu vylezla na střechu. Opatrně jsem slezla až na balkón, což byla těžká cesta a pak už jsem jen seskočila dolů. Dělala jsem to už mnohokrát, ale nikdy jsem neutíkala čarodějovi.

Vydala jsem se směr hřbitov. Zamířila jsem do hrobky a pořád jsem se ohlížela kolem sebe. Cítila jsem se sledovaná. Byl to zvláštní pocit. Poslední metry jsem snad utíkala. Ale ve svém druhém domově jsem konečně našla ten vytoužený klid. Všechno to napětí ze mě opadlo. Cítila jsem se volná. Sedla jsem si do rohu a ponořila se do svých fantazií. Psala si do deníku a žila jiný život.
Domů jsem se vracela až za úsvitu. Za dveřmi mě čekal můj nový opatrovatel a nevypadal nijak nadšeně. Myslela jsem, že mě zabije už jen pohledem, kterým mě propaloval. Ale neudělal to, dokonce ani nekřičel. Prostě jsem vešla dovnitř a zavřela za sebou dveře.

"Omlouvám se?" Dívala jsem se na něj skrz skleněné oči. Nevěděla jsem co jiného říct.

"Buď ráda, že se Ti nic nestalo."

"Za chvíli Tě čekám tady, připravenou se učit." Ta lhostejnost mě zarazila. Čekala jsem hněv, ale lhostejnost ne. Ale na druhou stranu jsem byla ráda, že na mě nekřičel, nebo nepoužil hrubou sílu.

Sedla jsem si k němu a on mi podal několik knih. Velkých, tlustých knih se zlatým vázáním.

"Tohle všechno si přečteš. Přečteš si je všechny pozorně. A až si je přečteš tak si je přečteš ještě jednou. A jelikož na to máš celé volné dny. Budeš doma a číst, číst a číst."

"Cože? Tohle všechno a za jak dlouho?" Koukala jsem na něj a na knihy a na něj a na knihy.

"Musím teď na pár dní pryč. Asi tak na 2 - 3 dny. Za tento čas si to přečteš a naučíš se to, co v nich je."

"Kam pryč?" Musela jsem se zeptat.

"To vůbec nemusí zatěžovat tvou hlavu. Prostě si musím zařídit záležitosti, do kterých tobě nic není. Ty budeš doma a nikam nepůjdeš. O to už se postarám."

"No tak to je fakt radost." Vzala sem knihy a odnesla je do pokoje. Hodila je na postel. Vzala jsem tužku a deník a napsala prostou, leč výstižnou větu:

Já ho zabiju!

Zaklapla jsem deník a dala jsem se do čtení, neměla jsem moc času. První kniha nesla název: *Captus*
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama