Od založení blogu uběhl čtvrtrok a já jsem tak uvažovala, že bych také mohla napsat něco o mé maličkosti. Není to buhví co, ale snad vám to pomůže si mě představit a třeba vám to pomůže přiblížit moji osobitou dušičku a mé nitro.
Jsem zbloudilá duše, která nemá domov. Jsem pouhý stít svého těla, jenž hledá klidné útočiště. Nejsem křesťan, ale věřím v Bohy, ale zárověň věřím i Darwinovi.
Miluji noční klid, který narušují pouze průlomy světla a hlavité zvuky bouřky. Miluji podzimní dny, když prší a já za oknem pozoruji kapsky stékající po okně.
Kniha je můj nejlepší přítel, kniha je moje poslední záchrana v dobách velké beznaděje. Je to přístav naděje, ve kterém jen přesednete na jinou loď a vydáváte se vstříc novému dobrodružství, za novými začátky.
Dokonce i má duše projevila snahu o napsání nějaké kulturní památky, ale mám takový pocit, že na to ještě není připravena.
Přátelé jsou pro mě oporou a hlavně důvod přoč každý den stávám a chodím do školy. Jsme všichni taková veselá kopa lidí. Jen oni mě chápou a ví jaká doopravdy jsem. Náladová, občas protivná a občas naprosto mimo, ztracená v nekonečném vesmíru polemizující o životě brouka. Jsem také drzá, ironická až sarkastická se smyslem pro černý humor.
Někdy mě napadají zvrácené myšlenky a můj pohled na svět se proto mění z minuty na minutu. To co jiní vidí jako jako nechutnou věc, to já považuji za nádheru. Podle mě je krása ve všem v tom nejodpornějším kousku tlející mrtvoly někdy na skládce.
Miluji dekadenci a obdivuji mistra Charlese Baudelaira, Edgara Alana Poa.
Pokaždé mám vlastní názor a nenechám si ho vymluvit jen kvůli tomu, že je nekonvenční. Konvence akorát lidi omezuje. Jsou nebenevolentní k lidem s různým stylem a jiným myšlením, jen kvůli tomu, že to nezapadá do konvencí, které si oni sami sestavili.
Život nemá být o tom, že dostanu nálepku a žiju s ní celý život. Nechci žít v tomto světě, nechci nějaké nálepky, které mi určí, co můžu a co nemůžu dělat. Každý den se lidé odvolávají na to, že jsme demokratický stát, tak proč bych nemohla já? Každý se může rozhodovat svobodně a já se tak rozhoduji. Zvolila jsem si takový životní styl, který mi vyhovuje a neohrožuje jiné.
Jsem trochu gothic nebo punk lolita a trochu metalistka.
Tak to jsem já v celé své duševní kráse, nebo spíš duševním děsu. To už je na vás to posoudit. Jsem to já a jediné co mě změní je život sám, nikoli společnost lidí, kterým nevyhovuji.
děkuji za pochvalu
sice to je jenom drobnost skoro neupravená, ale jsem ráda, že se někomu líbí
jsi taková jaká jsi a to ne nejlepší 
Jinak k tvému článku není co dodat