Vylívám si srdce. Ano někdo může říci, že jsme zahleděná sama do sebe a potřebuji přitáhnout pozornost a že jsem patetická. Ovšem takový člověk mě nezná a tím pádem nemá právo mě soudit, proto je mi jedno co si o mě říká, mě nezajímá. Proč by měl?

Má depsresivní nálada mě doprovází už několik dní a táhne mě dolů. Dolů do nejhlubších propadlin, které nepatří světu, nýbž peklu. Můj úsměv je pokus jak zakrýt to co pouze srdce ukrývá. Snaží se skrýt to, co cítím, aby neupozorňoval okolí. Nepotřebuji zástup lidí, jež mi bude pokládat ty samé hloupé otázky typu: Co se stalo? Proč si smutná?. Má osoba ta duše uvňitř, ta co umírá touhou po něčem co nikdy nemůže mít, se nepotřebuje svěřovat. Nepotřebuji se vyplakat na rameno, jen abych slyšela, že to bude dobrý. Já sama dobře vím, že bude jednou. Ovšem neumím lusknout prstem a zapomenout, ani nevíte jak ráda bych tuto schopnost měla. Chtěla bych zapomenout tolik věcí, ale vím, že pak už bych to nebyla já.
Ten mladý pesimista, jež dřímá uvnitř mě a vždy, když to nepotřebuji, mě překvapí svou činností, je mi jen na obtíž. Snažím se nebýt přítěží pro své okolí. Ovšem v celém celku svých přátel zastupuji funkci takové té vrby. A občas, to uvnitř křičí, abych byla egoista. Sobecká a řekla dost, já také potřebuji vrbu. Jenže to asi neumím a zevnitř mě to zžířá a neskutečně bolí. Ale miluji svoje přátele a snažím se jim být oporou. Ale někdy to už neudrřím a vypustím na povrch pocity. To jsou pak otázky a ty pohledy. Ale stejně se jim nesvěřím, ne z očí do očí.
Největší šrámy na duši mi dělá láska. On ten jediný a dokonalý. Ten, kterého nemohu mít, protože patří jiné. A já nemám to právo ho chtít. Touha je ovšem silná emoce. Pokaždé, když se mi v očích začnou zrcadlit slzy, jsou to slzy, které patří jemu. Jen jemu. Já celá patřím jemu jen on to neví. V celém světě jsem nenašla nikoho, kdo by mě tak uchvátil. Jeho duše je tak temná a krásná. On jako celek je přímo božský a já bych chtěla mít tu čest ležet mu u nohou a obdivovat ho. Jenže co já zmůžu? Nic. Jsme jen póvl, o který on ani nezavadí. Jsme nikdo oproti němu. Jak já bych si mohla jen dovolit o něm snít.
Občas mi život připadá tak ponurý. Musím v něm kráčet sama, izolovaná, ale nemusím. Stačí se jen otevřít. Ale teď to není možné. Teď musím trpět sama, protože to chci. A protože je to pro mě schůdnější. Tlumit slzy v polštáři a přemítat nad tím jaké by to bylo krásné. S tím mi nikdo jiný než já sama nepomůže