
Sedím u počítače a nečině kokám, zadívám se z okna a vidím temné nebe. Ach, povzdechnu. Už je to tady, bude bouřka. Jsem velmi ráda, protože miluji zvuk dešťových kapek dopadající na mé okno. A hromy a blesky jak z nějakého katastrofického filmu ztvárňující konec světa, které nám ukazují, že příroda je velmi silná. Blesky, které křižují oblohou jak ztracení jezdci na divokých koních, hromy, které zní krajinou jak bubny ohlašující konec. Ano, dnes to opravdu na ten konec světa vypadá. Ale je to krásné. Vítr ohýbá stromy a hraje si s nimi jako by to byly loutky. Lidé se snaží co nejdříve dostat domů, aby nezmokli. Ale já bych nejraději vyběhla ven a s rukama ve vzduchu čekala na déšť.
Už je to tady. První kapky se snášejí z nebe a zachvilku už budou bičovat domy, chodníky, auta a silnice. Možná, že dešťové kapky rozetní okapy domů v symfonii, kterou umí jen ony. Bude to krása. Konečně se pročistí vzduch a vyprahlá země dostane vodu, kterou potřebuje pro život. Blesky a hromy budou provázet dešťové kapičky vody ikdyž jich třeba nebude moc a bude to pouze malá přeháňka, ale každý déšť je důvodem k radosti. I když zmoknete jak pes a je vám zima.

Já sedím za oknem a představuji si jak jsem venku někde na louce a užívám si déšť. Tančím do rytmu dopadajících kapek a směju se všem, kteří si myslí, že jsem blázen. Možná, že není tak moc normální běhat venku v dešti jen tak pro radost, ale mě kapky deště šťastnou činí a proto se jich nechci vzdát. byť bych se na ně mohla pouze dívat zpoza okna svého pokoje. Být tak blízko a přitom daleko. Protože je to jakoby smívaly všechnu špínu světa nejen ze mě, ale ze všeho na co dosáhnou. Pročistí přírodu a přinesou nám lepší vzduch. Už nebude takové parno, ale bude krásně. Svět bude jako nový a krásný.

každopádně já jsem taky blázen...
