Třetí kapitolu mé povídky, ke které jsem již dlouho nepřipojila další část, bych chtěla věnovat mé dobré kamarádce, která si momentálně užívá krásy Švýcarska. Je mi oporou ve všem co dělám, pokud to teda nejsou nějaké šílenosti, ale i tak stojí při mě už 13 let a tak bych jí chtěla věnovat tuhle kapitolu.
Knihy staré několik set let
Dny mi splývaly do jednoh velkého časového úseku a já ten čas ani nevnímala. Četla jsem knihy, které mi dal Sebastian a učila se slovo od slova. Abych tomu naditému blbečkovi dokázala, že nejsem blbá. Knih nebylo moc asi 4 nebo 5 a nebyly ani nikterak dlouhé. Byly v nich, jak mi Sebastian řekl, výjevy minulosti, přítomnosti a také něco jako kniha kouzel a lektvarů.
Knihy nebyly psány mým jazykem, ale nějakými divnými písmeny skládanými do slov (jestli se tomu dá říkat slova). Ovšem všechna ta slova, jež jsem mi vrývala do paměti mi dávala smysl. Netušila jsem proč, ale jednoduše jsem tomu rozuměla. A nejen to slova mnou přečtená se mi v hlavě zjevovala jako obrázky. A ty podivným způsobem dávaly dohromady film odehrávající se mi před očima.
Jedna kniha pojednávala a realitách v realitách. O portálech mezi nimi a o podobnosti určitých vyvolených v každé realitě. Byla tu také popsána válka mezi Hledači a Stážci, která trvala už několik staletí a nikdo ji ještě nedokázal zastavit. Hledači se snažili najít jedno zvláštní dítě, které se rodilo v každé generaci, a Strážci se ho zase snažili chránit. Hledači ho totiž potřebovali k otevření jediného magického portálu, který spojoval všechny reality a dokázal je všechny zničit a ponechat jen jednu jedinou. Strážci svoji ochranářskou povinnost vykonávali velmi svědomitě a do nedávna velmi dobře. Jenže pak nastala válka a většina Strážců zemřela a jen malá hrstka, která zbyla ztratila z dohledu zázračné dítě a to bylo označeno za čarodejnici a postaveno na hranici. Čarodějnice ukrívajících se před světem se snažila najít si útočiště a začít nový život. Jenže pokaždé se svou mocí snažila někoho zachránit a musela dále utíkat. Vyměnila svoje blaho za blaho ostatních. Podala pomocnou ruku každému, který o ní za žádal a pokaždé se jí to stalo osudné. Po několika letech ji Hledači našli a využili k otevření Portálu, jenže už nebyla tak silná. Proto ji Hledači zabili a zjistili, že Portál je možné otevřít jen v určitém věku a to ve věku 16-ti let, kdy je čarodějnická moc největší.
Pokud jsem všechno dobře pochopila, tak Hledači se snaží najít Mellanie dokud nepřekročí hranici šesnáctého roku, protože pak už ji jen najdou a popraví, aby se duše Vyvoleného přenesla na jiné dítě. Začala si uvědomovat, že Hledači hledají už příliš dlouho, nenechají ji jen tak jít. Budou buď chtít její duši nebo její moc. Buď jak buď stejně zemře. Musím ji prostě pomoci. Nemohu ji nechat umřít. Jak sám Sebastian řekl: "Hra už začala"
Když jsem dočetla všechny knihy a zbývala mi už poslední, bylo pozdě a mě se zavíraly oči. Byla jsem až příliš unavená, než abych dočetla tu poslední. Prostě jsem se uložila vedle knih na postel a poprvé po dlouhé době jsem zažila krásný bezesný spánek. za celou noc mě nic nevyrušilo. Spala jsem jak nemluvně a probouzela jsem se s úsměvem na rtech.
Ovšem o svůj úsměv jsem přišla vzápětí, když jsem zjistila, že mě čeká ještě ta nejtlusčí kniha na přečtení. no ale nedalo se nic dělat. Chtěla jsem Mellanie pomoct, tak jsem se musela obětovat. Posadila jsem se na parapet okna a do klína si položila knihu s krásným vázáním z kůže. Vypadal velmi stará, ale zase se nerozpadala jak byste to čekali od tak staré knihy. Už při pohledu na první stránku jsem si připadal tak ospalá, že to ani nebylo možné. Asi to byl pocit z toho, že nad touto knihou strávím celý dne a možná i dva.
Vůbec se mi to nechtělo číst, ale byla to už poslední knížka. Dala jsem se tedy do toho. Byla tam spousta věcí. Popsané rituály, zaříkadla a různé magiské formule. Na mou paměť toho bylo moc. Skoro nic jsem si nepamatovala. A tak abych udržela soustředěnost jsem předčítala nahlas. Všechno bylo v pořádku dokud jsem nedošla až skoro na konec prvního svazku knihy. Tak se nacházela jak popisek hlásil magická formule pro zezření. Zezření, jaké zezření jsem si říkala co to tak může být. Četla jsem dál "Tato formule Vám dovolí pohlednout do vlastního nitra a spatřit sama sebe." Tak toto bylo velmi zajímavé. na obrázku pod tím byla vyobrazena osoba držící jednu svíčku se zavřenýma očima.
Odložila jsem knihu na postel, ze stolku vytáhla svíčku zapálila ji a sedla jsem si na zem. Do klína jsem si položila knihu a v duchu několikrát přeříkala formuly. Pak jsem zavřela oči a vyřkla: "Nia a perteum ni qoaro dy vo" To jsem ale neměla dělat. Celý svět se se mnou zatočil a já se bezvládně složila na zem. Dlouhou chvíli jsem o sobě nevěděla. Když jsem otevřela oči pomyslela jsem si že to bylo vážně účinné. Protože žádné zezření se nekonalo. Ale tahle omylná myšlenka mi zůstala v hlavě jen do té doby než jsem si uvědomila, že nejsem ve svém pokoji.
Byla jsem se někde v jeskyni. Ve studené ztemnělé jeskyni. Ale co bylo hlavní, bylo to, že jsem byla sama a vyděšená. Můj mozek přestal fungovat. Začala jsem jak jinak než vyšilovat. Co jen budu dělat. Ale uvědomila jsem si, že tohle mi moc nepomůže a tak jsem se snažila uklidnit. Začala jsem dýchat a zkoušela jsme přijít na to co budu sakra dělat.
Vylezla jsem z jeskyně a ocitla se v naprosto obrovském lese, který se mi zdál povědomí. No a ano, Já už tu byla. Tedy ne já Mellanie, dívka ze snů z deníku, to je ten samý les, který jsem tolikrát vídala ve snech. A proto jsem si ho pamatovala, proto mi přišel povědomí. Byla jsem v naprostém školu, jenže jsem musela rychle jednat. Z dáli se kdosi blížil, slyšela jsem hlasy a šťekot psů. Byla jsem naprosto ochromena tím co se právě stalo. Ale nemohla jsem se dvakrát zo rozmýšlet, neměla jsem čas. Ty hlasy byly čím dál tím blíže. Dostala jsem strach a začala utíkat na druhou stranu, než odkud přicházely hlasy.
Snažila jsem se pohybovat co nejtišeji, ale zároveň co nejrychleji. Ale i tak jsem se bála, že mě slyší a že jsem příliš pomalá a on mě chytí. Srdce mi tlouklo jako o závod, snažila jsem se přimět nohy aby běžely rychleji, ale mé síly na to nestačily.
Nevím jak dlouho jsem utíkala, ale když už jsem byla na pokraji vyčerpání, schovala jsem se v nějaké malé jeskynní noře u řeky. Ležela jsem v té vypouklině a poslouchala zurčení řeky, které mě uklidňovalo. Trochu jsem se uklidnila, začala jsem přemýšlet nad tím, co budu dělat. Nad tím jak vyřeším tenhle malý problém. Jak jsem tam tak ležela úplně vyčerpaná dostala jsem žízeň.
Vylezla jsem z nory a porozně poslouchala jestli někde neuslyším hlasy. Nic jsem neslyšela a tak jsem se naklonila nad řeku, abych se napila. Ale v tom okamžika jsem strnula zděšením i úžasem. Ta osoba, která se nahýbala nad vodou jsem nebyla já, ale blondýnka s pronikavým pohledem...Mellanie....Ach můj bože. Jsem v těle Mellanie, co jen teď budu dělat???
Byla jsem v koncích, nevěděla jsem si rady. Byla jsem na útěku v lese, který Mellanie sice zná jako své boty, ale já ne. Byla jsem na pokraji zhroucení. Snažila jsem se něco vymyslet. Přemýšlela jsem na možnostmi, které jsem měla. A abych řekla pravdu moc jich nebylo.
Vlezla jsem si zpátky do úkrytu a až v tu chvíli kdy jsem byla schovaná před nástarhami lesa, jsem si uvědomila, že mi přes rameno visí kočená taška. A tak jsem udělal tu první věc, která mě napadla. Otevřela jsem tašku a vytáhla první co mi přišlo pod ruku, deník. Byl to ten samý deník, který ležel u mě v pokoji na stole. Byl to přesně ten samý. Ale tentokrát neměl na obale moje jméno, nýbž nesl jméno: Mellanie Silence.
Otevřela jsem ho a snažila se v kabelce najít tužku, abych mohla do deníku psát. Chtěla jsem si napsat o pomoc, ale už to nebylo potřeba. Nevěděla jsem jakým způsobem, jak se to stalo, ale v deníku bylo vše co jsem potřebovala vědět. Byla tam napsána věta, která mi má zachránit život a poslat mě tam odkud jsem přišla. Tedy domů, ale potřebovala jsem ještě zapálit svíčku. Prosila jsem sama sebe a v tu chvíli i všechno božstvo, v které jsem nikdy nevěřila, aby ta svíčka byla v tašce. A naštěstí byla. Jediným problémem byl oheň. Ať jsem se snažila jak jsem chtěla nemohla jsem kamínkama rozdělat oheň. Ani jiskřička neodletěla.
Po dlouhých minutách těžkého snažení se konečně dostavil výsledek. Suchá tráva u mých nohou vzplála a já o ni zapálila svíčku. A pak jsem si jen vlezla do jeskynního výklenku, zavřela oči a řekla: "Karme dua les" Musela jsem tu větu skoro zakřičet, ale pomohlo to. Když jsem otevřela oči ležela jsem doma na pohovce a nade mnou se skláněl Sebastian.
"Co se to stalo?" Ptala jsem se možná víc jeho sebe než sama sebe, ale on mi dokázal odpovědět. Já jsem byla v šoku.
"Byla jsi mimo. Když jsem dorazil domů našel jsem tě tu pobíhat a s deníkem v ruce. Byla jsi naprosto mimo. Až později jsem se dozvěděl, že to nejsi ty, ale Mellanie." začal mi vysvětlovat.
"Takže to ona mi napsala do deníku jak se mám dostat zpátky?" vůbec nic jsem nechápala. Já jsem byla ona a ona byla mnou?
"Ano, to byla ona. Nemohla pronést to samé co ty, aby účinek obrátila, protože nemá tolik síly. Nevědela ani jestli se vůbec vrátíš zpátky, jestli to zvlásneš. Ale jak vidím si to vzládla"
"Jsem vážně zmatená..." moc jsem to celé nechápala "jak se to stalo? A vůbec co se to stalo?"
Sebastian se posadil na pohovku vedle mě a vysvětlil mi, že v realitách se rodí stejní lidí, kteří jsou tím jak jsou stejní vyjmeční. V tom, že existují dalo by se říct, že dvakrát, mají větší sílu a mohou tak procházet mezi realitami. Bylo to docela složité, ale vzpoměla jsem si, že jsem o tom něco četla v těch knihách. také mi vysvětlil, že vnitřní zezření je pro tyto vyjmečné lidi vstup do osoby, se kterou jsou stejní.
V tu chvíli toho na mě bylo moc, ale věděla jsem, že na takovéto výlety se vážně vydávat už nechci. Poprvé v životě jsem pocítila ten strach z chycení na vlastní kůži. Byla jsem to já koho ti lidé honili. Jen já sama. Necítila jsem strach jiné osoby, byl to můj vlastní strach.
Byla jsem již dávno zahloubaná ve vlastních myšlenkách, když se mě Sebastian otázal jak jsem to všechno zvládla a proč mi to trvalo tak dlouho.
"Víš Sebastiane, mým halvním úkolem tam, kde jsem byla, nebylo přemýšlení nad hloubavíma otázkama, ale nad tím kam se mám schovat. Až později v bezpečí jsem si uvědomila to, že mám deník. A tak jsem udělal všechno co tam bylo napsáno." možná jsem na něj byla příliš hrubá, ale přesto, že se mě snažil chránit hleděl si víc všeho ostatního než mě.
"Já to chápu, možná by si si měla jít odpočinout." ani nečekal na můj souhlas či nesouhlas, prostě se zvedl a vyšel předními dveřmi.
Vstala jsem z pohovky a odkráčela po schodech nahoru do koupelny. Vlezla jsem si do sprchy a nechala na sebe kapat kapičky studené vody. Bylo to tak uklidňující. Přemýšlala jsem nad událostmi dneška. Bylo to hektické, tak rychlé a nepřehledné a tak děsivé. Snažila jsem si z hlavy vyhnat vzpomínky na nekonečný běh, před kým vlastně? Nevěděla jsem v té chvíli nic a také jsem nechtěla.
Když jsem se chystala do postele, seběhla jsem jeětě dolů pro svůj deník, který tam nechala Mellanie. Sebastian seděl na křesle a četli si. Myslím, že mě ani nezaregistroval a nebo ignoroval. Těžko říct. Sbalila jsem deník a odebrala se do svého pokoje. Tam jsem ho otevřela a napsala.
Drahá Mellanie je mi líto to, co jsem udělala. Musela jsi být zmatená a to jsem nechtěla. Vůbec jsem nevěděla co dělám. Doufám, že jestkyně, ve které jsem zanechala tvé tělo není daleko od hor, kam jsi se chtěla ukrýt. Vážně mě to mrzí.
Ne prosím neomlouvej se, to není tvoje vina. Sebastian ti vůbec neměl dávat tu knihu, když ti pořádně nevysvětlil co obnáší. Vůbec jsi mi nijak neuškodila. To se neboj. Jsem velmi ráda, že jse ti nic nestalo. Musím teď ale pokračovat v cestě. Nezbývá nám času nazbyt. Nauč se plně ovládat svou moc a pak konečně tahle válka může skončit.
Mellanie měla velmi krutý život. Stále utíkala a já ji vážně musela pomoct. Rozhodla jsem se udělat všechno, jen proto abych ji zachránila. Dokonce jsem byla ochotná za ni položit život...
ahoj, tvá knížka je moc hezká a měla by si sní pokračovat.. je to zajímavý příběh