4.kapitolu bych ráda věnovala, se vší vděčností, člověku, který mi dělá korekturu :D. Moc děkuji Jitce, která je rozené češtinářka, narozdíl ode mě, že mi takhle pomáhá. A nepomáhá mi jen při korektuře, ale i při vytváření příběhů, proto o ní jednou něco napíši a budu se snažit, aby to bylo bez chyb. Ale momentálně není nějak čas. A tak jí prozatím věnuji tuhle kapitolu, doufám, že ji ocení.
Sama přesto s někým
Se Sebastianem jsem se učila kouzlit. Používat formule a hlavně rozumět jim. Sebastian stále opakoval, že nejde o to, znát formule nazpaměť, ale rozumět jim. Protože pak může čaroděj vytvářet vlastní kouzla. Pokud dokáže porozumět způsobu vytváření vody, proč by potom místo vody nemohl například vyčarovat víno? Všechno prý bylo možné, pokud měl čaroděj či čarodějka dost síly. A právě v tom byl ten háček. Já neměla skoro žádnou. Jediné kouzlo, které jsem zatím dokázala, bylo vyčarování kapky vody a to mám takový pocit, že by zvládl každý.
Otázku proč mám tak málo síly mi vyložil Sebastian tak, že jsem příliš brzy použila kouzlo, které mě mohlo zabít a tak jsem přišla o to málo, co jsem vlastnila. Síla se ale dá získat zpátky, nejen tím, že je člověk starší, ale i trénovanější. To já trénovala každý den několik hodin a to málo času, co mi zbývalo, jsem prospala. Byla jsem na pokraji vyčerpání, ale musela jsem to vydržet.
Jendou se Sebastian zmínil o vnitřní síle. Zmínil ji jen jednou a já to moc nepochopila, a proto jsem se ho na ni také zeptala. No a kupodivu se mi odpovědi dostalo, na to jak byl Sebastian poslední dobou nemluvný.
"Vnitřní síla je cosi nehmotného, co dřímá v tvé duši. Je to pravá podstata tebe, jen někteří z nás čarodějů ji umí naplno využít natož teprve najít. Je to velmi těžké, protože většina z nás ani neví, kdo jsou. A ti co vnitřní sílu naleznou a využijí ji, jsou jedni z nejsilnějších našeho druhu, proto také nejsou záznamy o tom jak ji najít, protože každého ovládne hamižnosti a snaží se být neporazitelný." Mluvil tiše a hleděl do naznáme.
Poté, co domluvil, jsme čekala. Nic dalšího ovšem nepřicházelo. Myslela jsem, že bude mluvit dál, ale nemluvil. Zvedla jsem se a odešla jsem pomalými kroky do svého pokoje. Sedla jsem si na parapet mého okna a hleděla jsem ven. Pršelo, tak jako v ten den, co jsem dostala deník. Od té doby uplynulo už mnoho dní.
Začala jsem si uvědomovat, že až příliš mnoho dní. Seskočila jsem z parapetu a začala jsem listovat v kalendáři.
"Pane Bože!" Zakřičela jsem. Byl konec měsíce. Kalendář nemilosrdně ukazoval 29. července. To nebylo možné. Za 2 dny se vracejí mí rodiče se sestrou. Co jen budu dělat? Pomyslela jsme si.
Seběhla jsem dolů do obýváku, schody jsem brala rovnou po dvou, abych tam byla dřív.
"Sebastiane co jen budeme dělat? Moji rodiče se za dva dny vrací. To by byla katastrofa, kdyby tě tu našli. Jak jim to jen všechno vysvětlím. Ne nic jim neřekneme. Musí to být tajemství, vždyť by si mysleli, že jsem se zbláznila." Celá udýchaná jsem na něj začala chrlit slovo po slově, civěla jsem na něj a nic dalšího nevnímala. Poté, co jsem se konečně uklidnila, jsem čekala na to, co bude dál. Čekala jsem na jeho reakci.
Beze slova se zvedl, vzal si kabát z věšáku a odešel. To byla ta slavná reakce, na kterou jsem čekala. Na jeho tváři nebylo nic. Nic, z čeho by se dala vyčíst jakákoli emoce. Byl naštvaný? Nebo snad zmatený? Nic, ani náznak. Prostě se sbalil a odešel. Kdyby aspoň práskl dveřmi, ale ne pán si prostě odešel a nechal mě tu Mellanie Noise samotnou. A to co jsem si nechtěla předně přiznat, bylo to, že se sama bojím.
Stála jsem v obýváku, na tom samém místě, ještě o několik minut později. Stála jsem tam a čekala. Na to, že se otevřou dveře a vstoupí Sebastian, anebo třeba někdo jiný, a donutí mě se pohnout. Byla jsem nehybná a stále jsem sledovala dveře. Až pak jsem odešla do pokoje.
Ležela jsem na posteli a zírala na strop. Nemohla jsem spát. Ale pak mě únava přeci jen dostihla a já konečně propadla do říše zapomnění.
Spala jsem dlouho. Až odpoledne jsem uklidila celý dům. Knihy s kouzelnými formulemi jsem si nacpala pod postel, kdyby náhodou moji matku napadlo jít ke mně do pokoje. Vynesla jsem koš a zametla, aby na mě moji rodiče mohli být hrdí, že jsem si vzpomněla, že se mají vrátit. A pak jsem únavou usnula.
Probudilo mě až bouchnutí dveří od auta, které zastavilo před naším domem. Sešla jsem dolů a pozdravila jsem se s rodiči. Pomohla jsem jim s taškami dovnitř domu a pak i vybalit. Matka okamžitě začala chrlit nespočet zážitků. Jeden přes druhý. Do toho začala sestra, že potkala dokonalého přítele a že si s ním bude psát a jednou se asi vezmou, nevím a nechci vědět.
Asi po dvou hodinách neustálého žvanění ze strany matky zazněla otázka: "A co jsi dělala ty?" Jak typické.
Zvedla jsem se ze židle, otočila jsem se a řekla jsem: "Nic zajímavého, prostě jsem byla doma a četla jsem si." Prosté a výstižné
Odešla jsem do svého pokoje a vytáhla knihy a znova si je pročítala, nebo spíš jen jsem v nich listovala a hledala něco, co jsem přehlédla. K večeru jsem chtěla jít ven, ale nevěděla jsem, jestli můžu. Sebastian mě celý měsíc držel uvnitř domu. Za nic na světě mě nechtěl pustit ven a teď si s ledovým klidem odkráčí předními dveřmi a ani neřekne nic ve smyslu: Neopouštěj dům či Nikam nechoď. No dobře máš to mít. Každé situace se musí využít.
Do batohu jsem sbalila první knížku, co jsem viděla na vršku a ještě deník, co kdyby náhodou mi Mellanie napsala, a šla jsem na své milované místo. Myslím, že jsem čekala, že Sebastian bude stepovat, před domem. Schovaný někde v keři a zastaví mě, ale nic se nestalo.
Přidala jsem do kroku. Už dlouho jsem tam nebyla. Už dlouho jsem nebyla venku, pokud tedy nepočítám můj malý výlet do jiné reality, tam jsem byla venku až moc, řekla bych. Užívala jsem si čerstvý vzduch. To jak se Měsíc snaží vytlačit Slunce a to úspěšně. Byla to nádhera.
Cesta do krypty na místním hřbitově mi trvala víc než obvykle, asi jsem vyšla ze cviku, nebo jsem si jen užívala ten pocit svobody. Sedla jsem si na studený kámen a cítila se volná. Vytáhla jsem z batohu knihu a položila jsem si ji vedle sebe. Pak jsem zkontrolovala deník. Nic v něm nebylo. Mellanie o sobě nedala vědět. Docela mě to děsilo, ale co jsem měla dělat. Nechat jí ustrašené vzkazy? No to by asi nebylo moc dobré.
Zaklapla jsem deník a sáhla jsem po knize. Otevřela jsem jí hned na první stránce. Všimla jsem si, že byla jiná než ostatní. Taková novější. Otočila jsem tedy hned na další. Tam stálo:
Drahá Mellanie tuhle knihu jsem z části napsal já Sebastian, ale dokončit jí můžeš jen ty. Je mi jasné, že nad tebou nemohu bdít po celý čas. Musím tě nechat dýchat. Ty máš teď doma rodiče, takže já tu pro tebe teď být nemohu. Pokud budeš potřebovat radu, najdeš mě na adrese Union Street 47T Londýn. Jsem tu, ale musíš se osamostatnit. Budu tě chránit, ale pouze z povzdálí. Na každém kroku tě bude doprovázet nebezpečí a ty se musíš postarat sama o sebe. Nejsem tvůj ochránce, jsem tvůj učitel a mojí další povinností je tě naučit se ochránit. Všechno to v tobě je. Důvěřuj svému instinktu a věř, že budeš silná.
Dál už následovaly jen začátečnické formule a za nimi volné místo, kam Sabastian napsal, že to jsou volné stránky pro mé vlastní. Že se musím naučit rozumět formulím a vytvářet si své.
Malým okénkem v kryptě jsem viděla, že se smráká. To, co napsal Sebastian, mě trochu vyděsilo a tak jsem se radši zvedla a zamířila jsem k domovu. Přitáhla jsem si tašku k tělu a šla jsem rychle.
Setmělo se opravdu nevídanou rychlostí. Dneska nebyla má nejšťastnější chvilka za tmy. Šla jsem potemnělými uličkami odlehlé strany Lodnýna. Pouliční lampy v tuto hodinu ještě nesvítily, když by už dávno měly. Bylo asi brzo, ale byla tma. Asi přicházela bouřka.
Přidala jsem do kroku, skoro jsem až utíkala. Připadala jsem si jak raněné jehně, které nechalo stádo pojít. Byla jsem sama a bála jsem se. Nikdy jsem se nebála tmy, ale teď mi každý stín, který jsem jen koutkem oka zahlédla, naháněl strach.
Najednou za mnou něco zašustilo. Lekla jsem se, myslím, že jsem i vykřikla, a začala jsem utíkat. Ani jsem se neohlížela, nemusela jsem. Věděla jsem, že mě někdo sleduje, slyšela jsem za sebou kroky. A ty neustále zrychlovaly a zrychlovaly. V jednu chvíli jsem si dokonce myslela, že jsou tak blízko, že se mě někdo dotýká. Začala jsem se smiřovat s vlastní smrtí. Utíkala jsem k domu, a přesto jsem nevěděla, zda mě čtyři stěny a střecha ochrání před těmi, kteří mě sledovali.
Myslím, že jsem vydala nadlidský výkon, utíkala jsem tak rychle jak nikdy. U domu jsem rychle našla klíče a odemkla jsem si. A poté co jsem pro jistotu dvakrát zamkla, jsem si vydechla. Byla jsem vyděšená, ale byla jsem ráda, že se nikdo nesnažil dobývat do domu. Nevím, jak bych se zachoval, kdyby se někdo snažil ublížit mé rodině, nebo jen mě před mými rodiči.
Nezdržovala jsem se vysvětlením matce, která ne mě z kuchyně zírala jak a cvoka. Prostě a jednoduše jsem odešla do pokoje, kde jsem se snažila popadnout dech. Myslím, že tejně jen potřásla hlavou a dál se věnovala nějaké strašně důležité činnosti.
Sedla jsem si na postel a začala jsem přemýšlet nad tím, kde a jak budu trénovat, protože doma to bude riskantní ale venku ještě víc. Ale bylo to nutné. Sama jsem teď nevlastní kůži pocítila další okamžik bezmoci. A to už jsem nikdy nechtěla zažít. Teď už jsem věděla, že si Sebastian nedělal srandu, opravdu po mě někdo šel. A ten někdo nebyl nýmand jako já, byl to prostě čaroděj a nejen žačka.
Druhý den ráno jsem měla pořád hlavu plnou možných nápadů na místo určené pro můj trénink, ale byla jsem i vyděšená. Stále jsem se vracela k tomu večeru. Skoro vůbec jsem nevnímala, pořád jsem vymýšlela jakékoli plány jak to všechno zařídit. Musela jsem totiž trénovat, abych se konečně mohla začít bránit sama.
Až mi to všechno usnadnila moje matka, která mi oznámila, že jí i otci končí dovolená a nastupují do práce. Měla jsem tedy skoro volný dům, zase, tedy až na sestru. Ta byla velký problém, protože si pořád někoho zvala k sobě.
Doufala jsem, že snad by mohla aspoň na pár hodin chodit třeba na koupaliště, nebo třeba jen ven s kamarádkami. A myslím, že jsem ty prázdniny, měla velké štěstí, protože má sestra nám u večeře oznámila, že odjíždí na zbytek prázdnin stanovat se svými přáteli, čímž mi zajistila naprosto volné pole působnosti.
Byla jsem z toho nadšená, takže jsem se celou večeři jen usmívala a dokonce jsem se i s našima bavila. Byli překvapení,
ale byli rádi i za tu trochu vlídnosti, kterou jsem projevila, protože tohle jsem vážně nikdy nedělala, nebo spíš ne často.
Udělala jsem si teda plán. Oba rodiče se z práce vraceli vždy kolem šesté hodiny. Takže do té doby jsem mohla trénovat a pak jsem mohla číst zbylé knihy, které mi tu Sebastian zanechal. Také jsem přemýšlela nad mou knihou kouzel. "Musím ji zaplnit, musím zachránit sebe a hlavně musím zachránit Mellanie." Zazněla má slova při pohledu na hvězdy těsně před tím, než jsem usnula.