close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

5. kapitola

30. listopadu 2011 v 0:28 | Mellanie |  Life between heaven and hell
Dneska a respektivě i včera mě zachvátila zase jednou vlna touhy po tvoření. A tak tu před vámi stojí a čekám na vaši krtitu. Je tu nová kapitola, kterou bych ráda věnovala člověku, mému srdci velmi blízkému, a to svému bratránkovi. Protože i on je velmi tvořivý typ člověka, i když si mnohem víc rozumí s jedničkami a nulami xD. Tak tohle je pro tebe ty můj "ajťáku".



Ve slovech je síla
Snažila jsem se být ve svých kouzlech co nejlepší. Trénovala jsem do vyčerpání, až se mě sami rodiče začali ptát, jestli je se mnou všechno v pořádku. A to se velmi často nestávalo, moji rodiče byli zvyklí na moji nepřítomnost ve tváři, ale tentokrát jsem musela vypadat asi vážně podivně. Děsivě? Ale já pokaždé jen odvětila, že poklízím staré věci v pokoji a tak jsem unavená. A po pár takovýchto pokusech, to vzdali a nechali mě být. Jedině dobře, mohla jsem se tak soustředit na věci důležité a ne se snažit tvářit normálně. Což mi nešlo ani za běžných podmínek, natož potom na prahu vyčerpání.
Můj trénink se vyplácel. Byla jsem stále lepší a lepší, troufám si tvrdit. Dokonce jsem začala posilovat výdrž, aby mě kouzla tolik nevyčerpávala. Ale i tak to stále nebylo nic světoborného. Mohla jsem si tvrdit, jak jsem dobrá, ovšem pravda byla někde naprosto jinde. Má snaha se sice cenit mohla, ale věděla jsme, že takhle bych se pravděpodobně neubránila ani pouhému pěšákovi se základními znalostmi kouzel. A to jsem měla zachraňovat Mellanie a ještě k tomu mi přihodili rovnou celý svět.
Po nějakém čase jsem se smířila s pravdou, že bych na záchranu světa pravděpodobně potřebovala celé roky, ale aspoň něco ve mně bylo. Za to jsem byla ráda, za ten malý potenciál, který se občas objevil a projevil. Byla jsem díky němu sebevědomější a už jsem se nebála vystrčit hlavu z domu. Sice jsem si ještě netroufla jít za tmy, protože to bych si vyloženě mohla na čelo nechat napsat "Zde zaútočit", ale za běžného dne jsem už nebyla slabou kořistí. I když ta kouzla nebyla to pravé, díky posilování bych jim aspoň utekla. A to byl velký pokrok.
Ani jsem nezaznamenala, že se prázdniny pomalu chýlí ke konci. Zbýval mi už poslední týden. Pak už mě čekala krutá tyranie, pohledy od spolužáků a spolužaček, ba dokonce i od učitelů. Trochu šikana, ale jen pokud byste si toho všímali, má ignorace byla to jediné, na co jsem byla ve svém dosavadním životě pyšná. Matka stále pobíhala po domě, když nebyla v práci, a dělala seznamy věcí, které se musí koupit do školy. Dělala seznam zvlášť pro sestru a zvlášť pro mě. Byla jak posedlá a přidělávala mi tak akorát práci. Ale nadrbou stranu jsem tu její nezastavitelnost obdivovala.
Jednou k večeru jsem sáhla po mém deníku. Už dlouho jsem neměla o Mell nějaké zprávy. Od našeho posledního rozhovoru se neozvala. Měla jsem obavy, protože jsem ani netušila, jak na tom může být. Ta nevědomost byla přímo skličující. Tajně jsem doufala, že se mi aspoň teď ozve. Měla jsem o ní čím dál tím větší strach, který se projevoval zrovna při cvičení, a většinou z toho nebylo nic. Často jsem se obviňovala z toho, že ji se svou neschopností nikdy nezachráním. Což mi zrovna při tréninku moc nepomáhalo.
Vzala jsem pero a rychle jsem začala psát.
Drahá Mell,
jak to u tebe vypadá? Dlouho si o sobě nedala vědět. Mám strach, aby tě nechytili či hůř nezabili… Ozvi se mi prosím, co nejdříve budeš moci. Vím, že je to složité, ale bojím se.
Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat, myslím, že Mellanie o sobě chtěla podat zprávy a byla někde dobře ukrytá.
Mellanie jsem na útěku už celé dny. Našla jsem poslední využitelnou skrýš tady v lesích, kde mě prozatím nemohou najít. Ale král posílil počty vojáků a pomáhá tak vesničanů, aby mě co nejdříve chytli a postavili na hranici. Je to den ode dne horší. Vojáci pročesávají les a věř mi, že nejsi sama, kdo má strach. I já se bojím. Poslední dobou víc než kdy dřív, ale nebojím se smrti, bojím se samoty v mou poslední vteřinu života. Nechci zemřít sama.
Hltala jsem ty řádky, abych se ujistila, že je v pořádku. Nebo aspoň v relativním bezpečí.
Neboj se, my tě zachráníme. Už co nejdřív se vydáme tobě na pomoc. A pak zachráníme svět společně a nikdo z nás nezemře.
Mellanie se už neozvala, pravděpodobně nepovažovala za důležité ještě něco psát. Měla jsem pocit, že tomu, co jsem napsala, moc nevěřila, i když asi chtěla. A pravdu říct, ani já jsem nevěřila slovům, která jsem perem propila do stránky deníku. Ale těmi větami bylo již vše určeno. Neměli jsme času nazbyt. Neměla jsem na výběr, slib byl slib. A nedokázala bych žít s předem vzdaným bojem.
Musíme jí zachránit. Problesklo mi hlavou. Věděla jsem, že to musím udělat.
Poslední den prázdnin jsem už měla ve všem jasno. Sbalila jsem si do tašky pár věcí a vyčkávala jsem na soumrak. To čekání mě přinutilo přemýšlet o věcech, které se stali, o tom jak se mi jedním deník, změnil život. Jak mi do mého naprosto sociálně odstrčeného spokojeného života vstoupili dva lidé, kteří mi vzali svobodu a ukázali nový rozměr světa.
Jakmile padl soumrak, vyrazila jsem. Musela jsem jít za Sebastienem. Jeho adresu jsem měla a bylo mi celkem divné, že jsem za celý ten měsíc za ním nezašla. Mohla jsem, ale myslím, že i já jsem se chtěla osamostatnit. Ale i tak mě přišlo zvláštní, že jsem ani neměla to nutkání za ním zajít, adresu jsem měla a velmi často jsem na něj myslívala, a i přesto jsem se vydala na cestu nocí k jeho domu až teď.
Šla jsem s hlavou vztyčenou, už jsem se uměla aspoň trochu bránit a víc než to utíkat. Cesta k Sebastienovi ve mně budila nejistotu a i strach. Měla jsem celkem problém, zorientovat se v ztemnělém městě a ještě ve čtvrti, ve které jsem nikdy nebyla. Trochu jsem tápala a stále jsem otáčela, jestli mě někdo nesleduje, ale jak se zdálo, nohsledi si dali dneska volno. Ještě že tak, nehodlala jsem svoje "umění" na někom zkoušet.
Sebastienova adresa mě dovedla až na okraj ulice, kde stál starý sklad. Musela jsem se pousmát, docela to na něj sedělo. Temná ulička, ještě temnější sklad a nejtemnější muž v něm. Přišla jsem tedy ke dveřím a zazvonila jsem. Čekala jsem velké ántré mého Mistra učitele. A jak jsem očekávala. Dveře se sami otevřely a já si připadala jak v hororovém filmu. "Ještě mohly zaskřípat" pomyslela jsem si. Teď na mě někde bude číhat zpoza rohu, jak typické. Vešla jsem a dveře se přibouchly. Vstoupila jsem do mírně osvětlené haly, kde se uprostřed tyčil velký kruh.
"Sebastiene?!" zvolala jsem a má slova se rozléhala po místnosti ještě dlouho.
Nikdo se neozval. To mi nějak nesedělo. Uslyšela jsem jakési zašramocení. Bylo však velmi tiché. I tak jsem zbystřila svoje smysly. Určitě na mě teďka vyšle nějaké šílené kouzlo, aby mi dal lekci. Tak jsem se ponořila do mysli a našla správné kouzlo pro odražení protivníka. Kouzlo jsem stále držela v hlavě a postoupila jsem do místnosti. Mířila jsem ke kruhu. Když v tom mě cosi srazilo na zem. Bylo to poutací kouzlo. Ležela jsem nehybně na zemi. Smiřovala jsem se s tím, že budu mít od Sebastiena proslov o tom, co jsem teď ten měsíc dělala.
Útočník se ke mně přiblížil a já jako poslední výkřik zoufalství jsem použila obranné kouzlo.
"Sebastiene? Já vím, že nejsem moc dobrá. Tak to kouzlo odvolej. No tak." Řekla jsem do tmy. Nikoho jsem neviděla. Odpovědí mi bylo pouze tiché zavrčení. Začala jsem mít strach. Co když to není Sebastien. Kde je Sebastien? Co se to děje? Co budu dělat? Pomóc! Panika projela mým tělem jak ostrý nůž.
Podařilo se mi zvednout ruce do určité polohy. Mířily směrem, kde jsem viděla siluetu kohosi. "Alkara!" vyšlo z mých rukou a červené paprsky odhodily útočníka přes celou místnost.
Nikdy by mě nenapadlo, že mé kouzlo bude až tak účinné, ale strach a adrenalin z prožitého zážitku, ve mně nahromadil dostatek energie na to, abych se aspoň zachránila. Nezemřela jsem a dokázala jsem se ubránit. Avšak má snaha zvednout se ze země byla marná. Celé tělo mě bolelo a vůbec mě neposlouchalo. I přesto, že s útočníkovým odrazením jeho kouzlo začalo slábnout, stále jsem nebyla dostatečně silná.
Na chvíli jsem se zamyslela. Přestala jsem trápit tělo a zaměřila jsem se na mysl. Pátrala jsem ve všech zákoutích své paměti a snažila jsem se najít nějaké kouzlo, které by mi pomohlo se z toho dostat. Obracela jsem ve své hlavě stránky knih znovu a znovu, až mě udivovalo, že si to všechno pamatuji, ale i tak jsem nemohla nic najít.
Svou snahou zachránit se jsem ani nezpozorovala, že se ke mně můj protivník vrací. Zaznamenala jsem ho, až ve chvíli, kdy jsem ucítila jeho dotek ruky na mém těle. Byl to můj konec. Věděla jsem to. Bála jsem se jak malá holka a svůj strach jsem nedokázala překonat. Přestala jsem myslet na to jak se zachránit a smířila jsem se smrtí. Nebojoval jsem až do konce, prostě jsem to vzdala. Litovala jsem sama sebe a v tu chvíli jsem byla naprosto sobecká. Měla jsem myslet na to, že už nezachráním Mell a sní i svět, a ne na to, že smrt bude bolestivá.
Očekávala jsem poslední ránu a s ní konec svého bytí. Čekala jsem na tu ránu z milosti, která to vše ukončí, a já se ztratím v nekonečném světě. Jenže nic takového se nestalo. Co se mnou mají v plánu? Nechtějí mě zabít?
Někdo mě zvedl ze země a položil na postel. Začal nade mnou pronášet nějaká zaříkadla a já cítila, jak tlak v mých kostech povolil. Bolest ustoupila. Vlna úlevy zaplavila moje tělo. Jenže úleva za jakou cenu? Budou mě teď snad mučit? Co ode mě chtějí. To mi bylo jasné. Chtěli Mell a já jsem jim dovolila mě chytit. Byla jsem tak hloupá. Měla jsem se více bránit.
"Je to dobrý, nebo tě bolí ještě něco?" zeptal se mě nanejvýš povědomí hlas. A já v tu chvíli myslela, že toho nositele hlasu asi zabiju. Přijde si pozdě, no ale tak hlavně, že vůbec. Nebýt něho nejspíš bych tu už nebyla.
"Co se to sakra stalo? Kde je ten útočník? Zabil jsi ho?" byla jsem nadmíru zmatená a těkala jsem z jednoho rohu na druhý a vůbec jsem se nedokázala soustředit. Ještě stále jsem byla rozrušená a taky trochu naštvaná. A tak nějak se to všechno ve mně promíchávalo.
"Neboj se, nikdo tady není" zaznělo z jeho úst
"Jak není?" jak prostá a výstižná otázka, na kterou se mi hodných pár minut nedostávalo odpovědi. A ve výsledku jsem se jí ani nedočkala.
"To mi chceš říct, že to ty jsi na mě zaútočil? Jsi normální? Vždyť si mě mohl zabít." Můj hlas zněl trochu hystericky, ale bylo mi to celkem jedno. Řvala jsem na něj, jak kdyby nebyl pomalu o dvě hlavy vyšší než já a ještě k tomu straší.
Slyšela jsem jak se Sebastien vzdálil. Pomalu ustupoval od pohovky, až se zastavil. Čekala jsem. Nevěděla jsem, jestli mám odejít nebo zůstat. Jestli na něj mám ještě křičet nebo se mu omluvit. Byla jsem zmatená. Aspoň jsem se posadila, abych tam neležela jak nemohoucí. Rozhlédla jsem se a Sebastien tu nebyl. Zaposlouchala jsem se, slyšela jsem nějaké šramocení někde ve tmě v zadu. Za chvíli se vrátil se sklenicí vody a krabicí s pizzou.
"Na" podal mi vodu a na stůl přede mě postavil pizzu. Která mimochodem krásně voněla.
Nepohrdla jsem. Jsem sice blázen, ale žízeň a hlad jsem také měla. Ani jsem se na něj nepodívala, ale cítila jsem, že se Sebastien trochu uklidnil. Sedl si oproti mně a sledoval mě. Já jsem se na něj ani nepodívala. Vzala jsem si pizzu a po prvním dílku jsem se celkem uklidnila. Sebastien celou dobu mlčky seděl. Nebylo mu to podobné, ale nechtěl mě asi ještě víc provokovat. Byla jsem celkem v ráži.
"Proč jsi to udělal?" vyhledala jsem jeho pohled a snažila jsem se ho udržet. Řekla jsem to velice klidně, aby neměl pocit, že na něj zase budu křičet.
"Chtěl jsem tě vyzkoušet, jestli se umíš už bránit. Nechtěl jsem ti nikterak ublížit." řekl opatrně a vyčkával na mou odpověď. Stále jsem se díval jeden druhému do očí.
Dlouho jsem přemýšlela, než jsem se zeptala s obavou v hlase: "A umím?"
Myslím, že tohle vážně nečekal. Myslí, že čekal hodně, ale tohle asi ne, protože na mě chvíli konsternovaně zíral. Než si uvědomil, co vlastně dělá.
"Ještě to chce trochu doladit, ale jsi dobrá." Pokynul hlavou a sedl si na pohovku vedle mě. Konečně se mu zase vrátila ta jeho zdravá drzost, kterou mě tak nehorázně vytáčel.
"Proč si přišla?" zeptal se mě a vzal si kus pizzy z krabice.
Nastala dlouhá odmlka. Přemýšlela jsem, jak to říct. Volila jsem to správná slova. Hledala jsem způsob. Až jsem se konečně odhodlala říct to přímo.
"Musíme jí pomoct, hned. Není času nazbyt. Ona nás potřebuje a začínají se k ní blížit. Nevydržím ten strach, který svírá mě i ji. Musíme něco podniknout. Vím, že nejsem dobrá, ne tak jako ty, ale něco umím, sám si to teď přiznal. A já ji tam nemůžu nechat." Dívala jsem se mu zpříma do očí a k mému úžasu jsem tam našla pochopení.
"Máš pravdu, myslím, že teď už je ten správný čas."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama