close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Anděl strážný

24. ledna 2012 v 23:27 | Mellanie |  Moje tvorba
Měli jsme za úkol ve škole napsat, mikropovídku na téma KDyž při měl anděl strážný stál. Tak si to užijte... :)

Nikdy jsem nebyla dítě štestiny. Pořád jsem způsobovala nehody ať už drobné nebo i nějaké větší. A když jsem si myslela, že mám konečně nějaký ten svůj šťastný den a nezpůsobila jsem nic, za co bych se musela omlouvat, ocitla jsem se uprostřed katastrofy velkých rozměrů. Proklínala jsem se za to, že jsem jen na okamžik pomyslela na moje štěstí, které mi vzápětí uteklo mezi prsty. Ačkoli jsem vždy byla na špatném místě v ten nesprávný čas, vyvázla jsem ze všeho jen s malými ránami. Možná to bylo to moje štěstí, říkala mi pořád moje matka, která se mnou soucítila a vždy se o mě postarala.
Jednou jsme jeli já a moje rodiče na výlet do Londýna. Ne, že bych tu nestrávila hodně času, protože se školou jsmesem jezdili na pravidelné exkurse, ale neprotestovala jsem. Aspoň jsem strávila nějaký čas taky někde jinde než v tom našem malém zapadákově uprostřed ničeho, kde se mi každý vyhýbal velkým obloukem. Jen má rodina mi byla oporou. Soucítila se mnou a pomáhala mi. A tak jsem s nimi byla velmi ráda a výlet pryč jsem uvítala.
Cesta sice trvala 3 hodiny, protože z Little Creek do Londýna to byla pěkná dálka, ale stálo to za to. Pořád jsme si povídali a smáli se. Byl to úžasný den, s matkou jsme dělaly naprosto úchvatné fotky v mnoha polohách u různých památek nebo jenom na ulici. Dokonalost. Výlet jak má být. Pořádně jsme si to užívali velkými doušky.
Dokonce jsem se neztratila, nikoho neohrozila na životě a ani jsem neupustila foťák, za což byla myslím ráda hlavně moje matka. Neměla jsem jí za zlé, že mi pokaždé každou cennost dávala do ruky jen nerada, chápala jsem to. Věděla jsem, jak schopná a šikovná jsem, ale i tak se mě snažila podpořit, byla jsem za ní ráda. Ale v tento den to opravdu proběhlo všechno v klidu.
Viděli jsme London Tower ze všech stran a byli jsme i vevnitř. S otcem jsme šli na London eye, protože moje matka neměla ráda výšky tak na nás čekala dole. Piccadilli circus to byla nádhera, nebo třeba Trafalgar. Prostě krásný den s rodinou a nic to nemohlo pokazit. A já hloupá.Zase jsem myslela dopředu a nevěděla jsem, co mě čeká. Proč pokaždé říkám hop a ještě jsem nepřeskočila?
Po naprosto vyčerpávajícím dnu jsme jeli domů. Další 3 hodiny plné tmy. Byl už večer a tak jsme jeli pomalu. Otec byl velmi zkušený řidič, ale nechtěl riskovat. Také proto že se nám v půlce cesty rozpršelo a nebylo vidět na krok. Silnice klouzala a tak jsme se táhli. Matka s otcem se cestou bavili o tom, že jsou rádi, že nepršelo, když jsme byli v Londýně, protože by ten výlet nestál za to. Rozebírali, že ani nevznikly nějaké škody způsobené mnou, prostě byli šťastní a já s nimi.
Už jsme byly skoro u Little Creek. Táta přejížděl Walderův most. Matka se na mě otočila a já uviděla její úsměv. Smála se na mě a já na ní. Pomalu se otáčela k otci. Ten najednou šlápl prudce na brzdu, dostali jsme smyk. Snažil se udržet volant. Ale nešlo to. Poslední, na co jsem pomyslela, byl matčin úsměv a pak už jsme jen sjeli s naším autem z mostu.
Zavřela jsem oči a ucítila náraz. Snažila jsem se volat matku, ale nikdo neodpovídal. Auto se rychle plnilo vodou. Něco jsem ucítila, prudce jsem otevřela oči, ale jediné co jsem viděla, bylo pronikavé světlo, které mě do nich pálilo. Dveře byly otevřené a můj pás se uvolnil. Byla venku z auta. Ve vodě jsem cítila, jak z mého těla uniká život.
O tři dny později, co my bylo řečeno, jsem se probudila v místní nemocnici. Vedle mé postele stál doktor, který se o mě staral. Sdělil mi, že jsem byla jediná, kdo tu nehodu přežil. A to jen díky tomu, že mi někdo odepl pás. Byl to prý zázrak, že vůbec někdo přežil. V nemocnici jsem zůstala ještě týden, dokud mi nebylo líp a pak mě propustili.
I po třech letech stále vzpomínám na ten den, ve kterém jsem měla všechno a o to všechno jsem rychle přišla. Jediné co my zůstalo, byl můj život. Měla jsem štěstí tentokrát ano. Já ho měla a moji rodiče ne. Ti umřeli, ale já jsem přežila. I po těch letech stále na ně musím myslet. Na matčin úsměv na tváři. Myslím, že to byla ona kdo, mi zachránil život. Nevím možná ano možná ne. Ale i tak mi přijde, že nade mnou pořád bdí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hachiko Suzuki Hachiko Suzuki | Web | 25. ledna 2012 v 16:07 | Reagovat

Ahoj, asi si už na mě nevzpomínáš, ale dělala jsem ti tento dess (yume-s.blog.cz - muj straý blog, který jsme si musel azase smazat) Jsem opravdu ráda že sis ho nechala ^^
A jinak k té povídce: Dokonalost! Už jsem se u toho skoro rozbrečela! Skvěle píšeš! ^^ Měla by si pokračovat! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama